Budeme velmi rádi, posílíte-li naše řady. Staňte se našimi příznivci (členy)!

ARCHIV
Z tisku
Ještě před výběrem trasy D8 provedlo ŘSD v Českém středohoří (z našich daní) geologický průzkum. Po zahájení výstavby pak byli státní zaměstnanci z ŘSD údajně překvapeni
1. "objevem" uhlí pod trasou,
2. sesuvem nad Prackovicemi,
3. ujížděním tělesa dálnice.
V roce 2005 řada politiků (Kubera, Doubrava, Foldyna atd.) urputně brojila proti vedení D8 tunelem prý proto, že by se nestihl termín dokončení v r. 2008.

Byla trasa D8 zvolena přes sesuvné území a ložisko uhlí záměrně, aby stavební lobby mohla "nasávat" miliardy ze státního rozpočtu?


spíše ano


63
spíše ne


8


další ankety
Přihlášení:

Jméno:

Heslo:
Divoká řeka místo jezů!

E-SHOP
Podpořte nákupem


PŘÍBĚH PŘEDKA. Pouť k úsvitu života (Richard Dawkins) POSLEDNÍ 3 KS
555,-

Virtuální výstava


Galerie


Další články v rubrice
Ústecký deník: Sesuv na Větruši odhalil pařezy pod dlažbou terasy (29. 10. 2007)
Respekt: Zachraňte vodu (20. 5. 2007)
Ústecký deník: Obyvatelé centra Ústí si stěžovali hlavně na hluk (21. 5. 2007)
Ústecký deník: Ústí už není šedé, ale zelené (25. 4. 2007)
Ústecký deník: Ekologové naposledy šli po trase bez D8 (23. 4. 2007)
Ústecký deník: Šedivé zdi nezezelenají (4. 4. 2007) a reakce PP
MF Dnes: Cenu ekologů dostal zastupitel Horního Jiřetína (15. 1. 2007)
Právo: Udělí cenu za pomoc přírodě (8. 1. 2007)
MF Dnes: Ústečtí Přátelé přírody udělí cenu (5. 1. 2007)
EuroFirma: Antonín Peltrám - O politice před volbami a po nich
všechny články v rubrice


Nepřehlédněte


ARCHIV > Z tisku > Respekt: Zachraňte vodu (20. 5. 2007)
26.5.2007

RESPEKT: Zachraňte vodu


Češi se připravují na velké sucho


Představte si českou krajinu jako houbu na mytí tabule. Zatím je pěkně nacucaná - stačí ji trochu zmáčknout a do vodovodních kohoutků teče přesně tolik vody, kolik potřebujeme. To ale nebude trvat věčně. Vědci už nějaký čas varují střední Evropu před výraznou změnou počasí, která „houbu" v létě vysuší a nadělá nám pořádné problémy. Není to žádná kavárenská debata. Týmy na českých úřadech a univerzitách už teď horečně řeší jak zařídit, aby země zůstala vlhká i za padesát let. Bude to stát miliardy a může to dopadnout všelijak. Ale jedno je jisté: českou krajinu čeká zásadní rekonstrukce, při níž člověk bude muset uhnout z cesty.

Je krátce po deváté a mobil Pavla Punčocháře hlásí pípnutím pravidelnou ranní zprávu. Dnes ji majitel telefonu očekává s větším napětím než obvykle. Před třemi dny totiž skončilo mnohatýdenní sucho, které znovu připomnělo, že počasí začíná být nějaké divné. „Tak jestlipak se zvedl průtok," promačkává Punčochář palcem klávesnici. Za chvíli si nespokojeně povzdychne: „Dva kubíky na Berounce, to vůbec nic není."

Lidem jako on se ve světě říká water director, u nás je vrchním ředitelem úseku vodního hospodářství na ministerstvu zemědělství. Pan Voda - muž, který zodpovídá za to, aby nenahraditelná tekutina vždy tekla z našich kohoutků v dostatečném množství. Vyrůstal třicet metrů od břehu Sázavy, večer ho uspávalo šumění jezu a svou první ouklej ulovil v peřejích, když mu bylo pět. Pracoval v akademii věd jako hydrobiolog, později ho revoluce coby nestraníka katapultovala do čela Výzkumného ústavu vodohospodářského a pak na ministerstvo. Za svůj žįvot zažil všechna dramata, kterými české toky za poslední půlstoletí prošly - regulaci toků, ryby otrávené jedy z fabrik i ničivé povodně. To největší ale přišlo až loni. Pavel Punčochář je totiž prvním z vysokých českých úředníků, který si vážně připustil, že Česko čeká v budoucnu zásadní problém. Poběží-li změna klimatu, tak jak odborníci předpokládají, můžeme mít za pár desítek let citelný nedostatek vody. A tak udělal to, na co jsou vodohospodáři jeho generace zvyklí - vzal mapu a namaloval do ní pár nových přehrad a vodních nádrží, které by mohly v horších časech sloužit jako zásobárny pitné vody.

Dokument nazvaný Plán hlavních povodí počítal nejprve se dvěma stovkami nových nádrží. Ne že by se všechny měly začít napřesrok napouštět. Z dokumentu ale vyplýval zákaz na vytipovaných územích stavět. „Šlo jen o to tahle místa ochránit pro případ potřeby, kdy bude voda chybět," vysvětluje plán Punčochář. Jenže i tak se strhla obrovská vlna odporu. V označených lokalitách stojí desítky domů, jinde jsou cenná přírodní území obydlená vzácnými rostlinami a živočichy. Starostové dotčených obcí se vzbouřili, protože si odmítli nechat svazovat ruce záměry, které se budou realizovat možná za sto let nebo také nikdy. Ochránci přírody protestovali proti dalším betonářským zásahům do krajiny. Bývalí Punčochářovi kolegové z akademie věd vodnímu řediteli poslali otevřený dopis, v němž ho upozornili, že jeho návrh je jim „bytostně cizí".

Ministr zemědělství coby Punčochářův šéf nakonec vlnu odporu vyslyšel a do vlády minulý týden přinesl jen očesanou verzi plánu povodí bez seznamu přehrad.
„Mnozí z těch, co protestovali, dokument ani pořádně nečetli,„ komentuje dnes prohranou bitvu ředitel Punčochář, „ale myslím, že jsme trochu podcenili komunikaci." Jeho úřad si teď vzal dva roky na důkladnější přípravu, a pak zkusí soupis nádrží představit veřejnosti znovu.

První kolo ale bez ohledu na výsledek ukázalo jednu zajímavou věc - betonáři, ochranáři, starostové a veřejnost se budou muset naučit spolupracovat. Záchranu české vody totiž nikdo jednostranným rozhodnutím neprosadí. A to zní slibně.

Jednou a pořádně

Globální změna klimatu pro většinu zdejších lidí dlouho představovala téma, které si vymysleli někde v Kjótu, není úplně jisté, jestli existuje, a řeší se jakýmsi nesrozumitelným obchodem s emisními povolenkami. Obyčejný člověk - dokonce ani jednotlivý stát - s ním stejně nemůže nic pořádného dělat. To se velmi rychle mění. Nová a přesnější data kladou před jednotlivé země, kraje i obce velmi konkrétní úkoly. „Ve středoevropském regionu se všechno točí kolem vody," říká klimatolog Jan Pretel, který Českou republiku zastupuje ve skupině vědců z celého světa, jež se pod čím dál známější zkratkou IPCC zabývá změnami klimatu. V mediálním světě vyvolává pojem nedostatek vody děsivé asociace. Nejde jen o zprávy z Afriky, kde vesničané často tráví celé dny cestou k jediné studni v okolí. Velmi nepříjemnou vyhlídku dnes poskytují už i státy jižní Evropy nebo Austrálie. Ve Španělsku spory o vzácnou vodu přivádějí do ulic desetitisíce demonstrantů, v Austrálii kvůli suchu každý čtvrtý den spáchá sebevraždu jeden bankrotující farmář. A takovému Egyptu nebo Libyi hydrogeologové předpovídají naprosté vyčerpání zásob podzemní vody během několika desítek let. Shrnuto: vize, že války budoucnosti se nepovedou o ropu, ale o vodu, nezní vůbec nereálně.

V Čechách se zatím žádné drama nekoná. Během nedávného sucha sice média referovala o vysychajících studnách, ale o nic vážného nešlo. „Pár dní jsme museli k některým domům přistavovat cisternu nebo pumpovat přivezenou vodu do obecní studně," shrnuje trampoty Lukáš Kebl, velitel hasičů ve středočeském Masečíně, vesnici, kterou TV Nova prezentovala jako jednu z nejpostiženějších. V nejbližší době Česko nepocítí drastický úbytek srážek jako třeba Španělsko nebo Řecko, ale vážné potíže nás pravděpodobně čekají. Podstatně se totiž změní rozložení dešťů. Zatímco teď prší často a slaběji, za nějakých třicet, padesát let bude kvůli změnám vlhkosti a teplot nad oceány a pevninou celé měsíce sucho, a pak spadne velké množství vody v několika dnech. „Jedním rizikem jsou povodně," vysvětluje klimatolog Pretel, „ale stejně důležité je i to, že voda z přívalových dešťů se nestihne vsáknout a odteče pryč.„ Vodohospodáři sice spočítali, kolik v řekách ubude vody při jednotlivých klimatických scénářích, ale nevědí ještě, jak se bude vyvíjet spotřeba a zda budou zemědělci muset zavlažovat pole. Bude nás trápit nedostatek pitné vody nebo vody pro průmysl? Pokud se naše hospodaření s vodou nezmění, tak v období sucha pravděpodobně ano.

Klíčový úkol, který Česko musí v každém případě vyřešit, zní: zadržet vodu v krajině. Země samotná to už dlouho nedokáže. Intenzivní zemědělské hospodaření, spojené s odvodňováním polí, vysoušením mokřadů, rozoráváním mezí a umělým hnojením způsobilo, že po českých polích se každá dešťová kapka sveze do nejbližšího potoka. Tam ji čeká zpravidla narovnané, vyhloubené a často i vydlážděné koryto, v němž voda nabere rychlost a mizí pryč. Zregulované řeky tempo ještě zvýší. Vsakování do půdy je malé, a když přijdou deště, skončí to povodní v níže položeném městě. A naopak - několikaměsíční období bez srážek, které věští klimatický panel, vysuší krajinu na troud. „Na velké části území, kde podzemní voda kvůli nepropustnému podloží sahá jen do hloubky 20-30 metrů, se nebude srážkami doplňovat a studny vyschnou," naznačuje budoucí komplikace specialista na podzemní vodu, hydrogeolog Zbyněk Hrkal.

S touhle definicí problému dnes souhlasí prakticky všichni a v hrubých rysech se shodnou i na cestě ke změně. Musíme dokázat vodu, která spadne v období dešťů, zadržet - jednak proto, aby nás neutopila, a také aby nám vydržela pro měsíce sucha. Zásadní spor se ovšem vede o tom, jak to máme udělat.

Neorat jako blbec

Dvacet let jezdil strojvůdce Josef Minář rychlíkem mezi Olomoucí a Šumperkem. A každé jaro, když vlak projížděl mezi kopci u Nového Malína, mu běžela hlavou stejná myšlenka: „Co to tady hospodaří za blbce?" Traktoristi orali svažitá pole nad vesnicí shora dolů, takže když začal v kopcích tát sníh, po obrovských, nečleněných lánech se valila voda, vymílala hluboké rýhy a zaplavovala domky v údolí hektolitry bahna. Rok co rok komunističtí zemědělci opravili škody, vymleté rýhy zase zavezli - a pak orali stejně jako loni. Časem pan Minář zažil následky na vlastní kůži. Nový Malín se mu zalíbil, postavil si tu domek - a už měl ve sklepě bahno.

„Tady se nedělala revoluce kvůli režimu, ale kvůli vodě," vzpomíná dnes na počátek devadesátých let. Místní vodárenská a kanalizační společnost prý terorizovala obyvatele nehoráznými cenami i plýtváním, takže když se Josef Minář dal na politiku a zvítězil ve volbách, vodovodní síť vykoupil z obecního rozpočtu. Jen opravami popraskaného potrubí dokázal ušetřit dvě třetiny obecní spotřeby, takže začal prodávat vodu okolním vsím. Vitální devětapadesátiletý lidovec je dnes nejdéle sloužícím starostou v okrese a voda zůstala jeho hlavním tématem.

„Přišli za námi s nápadem postavit nad Malínem obrovský poldr na zadržování vody," říká Šárka Černá z olomoucké pobočky Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, „do krajiny se tak velká nádrž vysloveně nehodila, tak jsme řekli, že na tohle jim dotaci nedáme." Novomalínští zkoušeli získat peníze z agentury pět let, ale neúspěšně. Postupně projekt upravili. Namísto velké nádrže navrhli několik menších poldrů a spojili se s ekologem, který udělal průzkum mokřadu za vsí. „Nejdřív jsem si říkal - dát mu pětadvacet tisíc za to, že spočítá mloky a čolky, to jsou vyhozené peníze," vysvětluje starosta, „ale v agentuře to udělalo dojem. A dotaci jsme dostali."

Starosta přesvědčil traktoristy, aby orali po vrstevnici, a kromě přírodních zatravněných nádržek a rybníčků s rákosím nechal ve svazích kolem obce udělat také průlehy: pásy země osázené stromy, které - podobně jako dříve meze - dělí pole a zabraňují odtoku a erozi půdy. „Nešlo to hned. Vysadíte stromy a lidi vám je rozkradou, zvěř okouše," popisuje porodní obtíže projektu Minář, „tak je vysadíte znovu." Trpělivost a dlouhé vyjednávání s ekology se starostovi nakonec vyplatily - projekt je hotový a povodeň, která předtím trápila obec takřka každý rok, od té doby nebyla. „A stoupla jim i hladina podzemní vody ve studních," dodává Šárka Černá z Agentury ochrany přírody a krajiny.

Zpomalte proud

Nový Malín můžeme brát jako laboratoř toho, jak by si čeští ekologové představovali hospodaření s vodou v celostátním měřítku. Namísto velkých přehrad, navrhovaných ředitelem Punčochářem, je lepší udělat pár menších a dál se soustředit na to, aby se krajina samotná znovu naučila zadržovat vodu. Obnovování zeleně, členění velkých zemědělských lánů mezemi, stromy a průlehy, obnova mokřadů, rozvolňování regulovaných koryt řek a obnovování lužních lesů a luk, kde se mohou svázané toky rozlít. Učeně se tomu říká revitalizace. Často je to mimořádně drahá záležitost, vzít kilometr řeky a z jejího vybetonovaného koryta udělat „přírodní" zakroucené meandry přijde na desítky milionů korun.

Tenhle trend ale dostává v Evropě zelenou. Povodně a sucha posledních let vystavily dosavadnímu nakládání s krajinou nepříjemný účet, takže Evropská unie si revitalizaci stanovila jako prioritu - doporučuje ji ve své vodní směrnici a velkoryse ji dotuje. Některé členské státy investují obrovské částky. Rozpočty půjdou nahoru i v České republice. Dosavadních zhruba čtyři sta milionů ročně, které ministerstvo životního prostředí na obnovu krajiny a vodních toků dává, se díky bruselským dotacím napřesrok až ztrojnásobí. „Prozatím peníze stačily tak na výstavbu rybníčků nebo revitalizaci větších potoků," vysvětluje náměstek ministra životního prostředí František Pojer, „ale teď už budeme moci financovat i obnovu řek, jak to dělají třeba v Německu."

Zatímco peníze přitékají, experty nepřestává rozdělovat otázka, do jaké míry nám taková obnova krajiny může zajistit dostatek vody v potrubí. „Já nemám vůbec nic proti revitalizacím," říká vodní šéf z ministerstva zemědělství Punčochář, „ale když mi takzvaní ochránci přírody vyčítají, že chci stavět přehrady, říkám jim - já potřebuju miliony kubíků vody. Jak je z těch vašich mokřadů dostanu? Kolik mi jich můžete slíbit? Na to nikdo neumí odpovědět."

Přirozená krajina si vydobyla ostruhy během českých i moravských povodní - zachovalé lužní louky dokázaly zadržet vodu a chránit sídla podstatně lépe než betonová vodní díla. „Tři komplexy lužních luk a lesů zadržely při záplavách na Moravě třikrát víc vody než všechny přehrady v povodí Odry a Moravy dohromady," cituje obecně uznávaná čísla Zdeněk Poštulka, vodohospodářský expert Hnutí Duha. Jenže v tom, jestli poslouží také jako využitelná zásobárna vody pro období sucha, se experti neshodnou.

„Kolik vody bude mít Punčochář v potrubí, opravdu neumíme říct," říká biolog Jan Pokorný, „klíčová úloha vegetace v krajině se ale snad dá pochopit i bez toho." Ve svém oboru je třeboňský vědec považován za jednoho z nejfundovanějších expertů, má rozsáhlé zahraniční zkušenosti a zdůrazňuje, že v debatách o změně klimatu a vodě se často přehlíží zásadní role stromů v krajině: dokážou totiž své okolí podstatně ochladit, a tím oteplování brzdit.

Pokorný jezdí dlouhá léta do Austrálie, je členem vědeckého kolegia, které radí australskému premiérovi, jak bojovat se suchem. Právě tahle země se letos dostala na první stránky světových deníků, protože sucho tu dosáhlo katastrofálních rozměrů. Vláda přistoupila k nepopulárnímu opatření recyklovat odpadní vodu z kanálu, čímž si vysloužila protesty obyvatel pod heslem Nechceme pít močůvku. Leckde úřady zakázaly zalévat záhony, napouštět bazény či mýt auta, a město Sydney dokonce zřídilo speciální vodní policii s pravomocí udělovat hříšníkům vysoké pokuty. „Austrálie se do tohoto stavu dostala naprostým vypasením travin, zničením vegetace a stavbou přehrad," vysvětluje Pokorný. „Vodohospodáři mají radši zemědělskou půdu bez stromů, protože z ní jim do přehrady odteče 80 procent vody a tu pak mohou prodat. Les by jim 40 procent odpařil. Jenže pokud tohle uděláme v celém povodí, nebo dokonce na kontinentu, krajina se změní ve step a pak poušť. Postavit u nás desítky nových přehrad je krok tímhle směrem."

Je to nepříjemná situace: máme před sebou v jedné zemi vědce se stejnými tituly, kteří se neshodnou na základní tezi - jestli zalesněná a přirozená krajina člověku vodu spíše dodává, nebo naopak odsává. Jeden říká, že stromy jsou spása, a druhý, že „vypijí" tolik vody, že do potoka a do nádrže nic nedoteče, a je proto potřeba vodu uchovávat v přehradách.

Divoká jízda

Starý spor mezi technokraty a krajinnými ekology však ustupuje do pozadí. Evropská unie ekologii výrazně podporuje a na obou stranách existuje velká ochota ke kompromisu. Ani Hnutí Duha nevylučuje do budoucna stavbu přehrad v dobře odůvodněných případech a zemědělci už naopak revitalizaci nepovažují za sprosté slovo - vždyť jejich ministerstvo nakonec zaneslo do plánu povodí řadu připomínek ekologů a navíc celkem štědře dotuje zalesňování polí. Proměna, která v souvislosti s vodou čeká českou krajinu, tedy nakonec zřejmě bude kombinací obou přístupů. Hádka se povede spíše o jejich vzájemný poměr. Jenže ve hře je jeden poměrně zásadní problém, na který narážejí stejně tak technokraté jako ekologové. Ať kvůli přehradě nebo lužnímu lesu - člověk bude muset vodě ustoupit. A dosavadní zkušenosti ukazují, že zatím k tomu nemá ani nejmenší chuť.

„Vyjednávání se zemědělci a majiteli pozemků bylo hrozně obtížné,„ vzpomíná starosta Nového Malína Josef Minář na stavbu protipovodňových úprav. Traktoristům prý vadilo, že musejí orat po vrstevnici (traktor jede nakloněn do strany) a častěji se otáčet, protože lán dělí průlehy. Dlouho změnu bojkotovali a průlehy párkrát schválně poničili. A soukromé majitele pozemků starosta přesvědčil, až když slíbil, že jim na zatravněných průlezích vysází ovocné stromy. Posledního udolal až ve chvíli, když s ním mluvil na poli a začalo pršet. „Tam kde byl průleh, se nic nedělo, ale po jeho pozemku začala stékat voda a valila se mu na dvůr," vypráví starosta Minář. „Chvíli na to kouká a pak mávne rukou a říká �" je to takový hulvát: ,Tak si to kurva vem, ale chcu tam mět švestky.‘"

Třítisícový Nový Malín měl ovšem k úspěšné kampani ty nejlepší startovní podmínky: vyjednával tu všemi uznávaný starosta a každý obyvatel navíc problém znal na vlastní kůži. „Když vezete tunu obilí a musíte s náklaďákem objíždět poldr, moc nadšený nejste," vzpomíná správce polí Stanislav Složil, „ale zvykli jsme si. Dneska jsem rád, že děcka můžou do těch rybníčků na ryby."

Větší a na první pohled méně srozumitelné ekologické projekty mají o poznání těžší cestu. Často zcela neschůdnou.

Tady les nebude

Univerzitní profesor, horolezec a cestovatel Otakar Štěrba se před pár dny vrátil z Brazílie. Ve svých čtyřiasedmdesáti vypadá jako opálený bělovlasý dobrodruh. Teď ve své pracovně na přírodovědecké fakultě v Olomouci roztahuje velkou katastrální mapu. Podél zakreslené řeky Moravy je spousta uzoučkých pásků s pozemky. „Tohle je problém," ukazuje na ně prstem, „stovky vlastníků, s těmi se nedomluvíte."

Poté, co si Haná ověřila, jak zásadní pomocí mohou být při povodních lužní lesy a louky, na kterých se řeka rozlévá, sepsal Štěrba s kolegy z univerzity seznam dalších míst podél řeky Moravy, na nichž by bylo záhodno obnovit přirozenou rozlivovou nivu. Jako pilotní území si vybrali levý břeh u obce Chromeč. Na neúrodných pozemcích tu už téměř nikdo nehospodaří, družstvo pouze sklízí trávu. Štěrba navrhl území podél břehu zalesnit, lužní les by pak povodně zadržoval a zpomaloval vodu. Pro majitele parcel to není žádná ekonomická sebevražda - za sklizenou trávu jim družstvo dává pár korun, za zalesňování mohou dostávat desítky tisíc z dotací.

„Mně se ten nápad líbil, všechna zeleň ze zdejší krajiny zmizela a je potřeba ji vracet," říká dnes již bývalý starosta obce František Nezbeda. „Tak jsem zorganizoval panu Štěrbovi schůzku s majiteli pozemků." Olomoucký profesor ale v bouřlivé debatě mnoho bodů nezískal. „Nabízel pomoc i dotace, ale většina majitelů se shodla na tom, že vysazovat někde stromy nemá žádnou budoucnost, a projekt odmítla."

Jeden z nejvýznamnějších odpůrců, vysoký sedmdesátník Jan Blažek, vlastní u řeky Moravy malou vodní elektrárnu. Před deseti lety ho vytopila povodeň a po ní si postavil u břehu vysoký val, který ho má napříště ochránit. Podnikatel nad mapou zájemcům složitě vysvětluje, že stromy by v konečném důsledku způsobily, že by voda zaplavila jeho elektrárnu. „To je naprostý nesmysl," obrací oči v sloup Štěrba. „Lužní les přece vodu zadržuje. A tohle místo je pro něj ideální."

Pro laika je nemožné se v tom vyznat. A není to ani nutné: podstatnější je zjištění, že pokud místní voda zrovna neohrožuje, nemají žádnou motivaci se kvůli ní uskromnit. „Podobně to vypadalo, když jsme stavěli protipovodňovou ochranu," vysvětluje bývalý starosta Chromče Nezbeda, „navrhovali jsme zatravněný štěrkový val, ale někteří majitelé mu odmítli obětovat pár metrů půdy. Takže se kolem obce postavila betonová zeď. Vypadá to hrozně." Cesta z Chromče se skutečně táhne podél stovky metrů dlouhé betonové zdi a člověk záhy dostane chuť podívat se někam, kde mají hlasovací právo nejen lidé, ale také voda. Není to až tak daleko.

Párky budou

Měl to být velkolepý den. Vodohospodářská správa v bavorském Kemptenu dokončila nákladnou revitalizaci dvoukilometrového úseku řeky Iller. Sedmý největší tok v Bavorsku před šesti lety vyplavil při povodni přilehlou továrnu, takže ekologové navrhli úpravu, jaká v českých podmínkách nemá obdoby - odklonit řeku o pár desítek metrů dál a nechat ji klikatit se krajinou v mělkém širokém korytě s možností přirozených rozlivů. Gigantická investice byla dokončena a nadešel den slavnostního otevření vodního díla - řečnit bude bavorský ministr životního prostředí, o zábavu se divokými kousky v peřejích postará mistr republiky v jízdě na kajaku, zkrátka společenská událost.

„Viděl jsem pozvánku na internetu a uvažoval, že tam zajedu," vypráví pražský specialista na říční revitalizace Tomáš Just, „jenže pár dní nato postihla Bavorsko povodeň. Byla výrazně větší než ta, která tehdy zalila továrnu, tak jsem si říkal, že mají opravdu smůlu." Uběhlo pár dní a Just překvapeně zjistil, že pozvánka na slavnost na webu pořád visí. „Řekl jsem si, že tohle musím vidět," směje se.

Stálo to za to. Z naplaveného usychajícího bahna, které se rozlilo po březích, se zvedala oblaka prachu, nové koryto zanesly naplavené větve, kameny a kmeny stromů. Na první pohled nevábný popovodňový obraz, jaký známe z Česka. Ale atmosféra byla jiná. Stovky návštěvníků si prachem nenechaly znechutit bavorské špecle se zelím, kajakář točil v peřejích eskymáka za eskymákem a šéf vodní zprávy hýřil optimismem. „Při projevu řekl, že ty naplavené stromy v řece nechají, protože do přirozeného koryta patří," vypráví Just. „A pak dodal, že už teď se investice do revitalizace zaplatila, protože kdyby bylo všechno při starém, škody na majetku továrny i okolních vsí by byly větší než náklady na úpravu řeky."

Bavorsko je dobrým příkladem země, která svůj vztah k vodě a krajině proměnila od základů. Zatímco u nás rozpočty i chuť vodohospodářů zatím stačily tak na revitalizaci větších potoků, Bavorsko se v roce 2000 zavázalo během dvaceti let napravit 2500 kilometrů větších řek (pro srovnání celá Vltava, Lužnice, Berounka a Sázava měří ani ne tisíc) a k tomu 10 000 hektarů pobřežní plochy. Stojí to přes sto milionů eur ročně, ale plán má podporu oficiálních míst i obyvatel. Nejde o nějaké znovuobnovování divočiny za každou cenu či vracení koryt do podoby, jakou měla před staletím. Revitalizace je velmi sofistikovaná práce, která zaměstnává řadu odborníků a specializovaných firem. Ne vždy je možné kvůli zástavbě obnovit nivu na původním místě, takže se uměle vytváří v náhradní lokalitě, obnova koryta předpokládá nejen odstranění betonu a dlažby, ale třeba také navracení mrtvého dřeva do proudu speciálními úchyty nebo vytváření umělých lagun, v nichž se mohou lidé koupat a lovit ryby. Cílem zkrátka není vždy návrat do původního stavu, ale to, aby řeka co nejpřirozenějším tokem zavlažovala krajinu a bránila povodním. Oblíbenou úpravou je například odtěžení štěrku, který se pak použije jako stavební materiál, a vytvoření přírodní pláže na koupání, která v čase povodní poslouží jako rozlivová zóna. Na takovém místě se v centru města cákají v řece Isaru třeba obyvatelé Mnichova.

Betonová naděje

V povzdeších nad neochotou Čechů uvolňovat místo vodě lze občas zaslechnout názor, že nezbude než přijmout novelu vyvlastňovacího zákona a pozemky vykupovat i proti vůli majitele.

V Bavorsku ale nic takového nebylo nutné. Země vsadila na jinou kartu: fungují tu vyjednávací týmy, které někdy dlouhá léta s majiteli diskutují, pomáhají jim s hledáním náhradních výnosů ze zalesněných nebo zatravněných polí. Různých dotací je po ruce dost. Brusel dnes rád připlatí každému, kdo odloží traktor, přestane produkovat nadbytečné potraviny a místo toho třeba na lužních loukách pase koně. Ale především �" revitalizace je v Bavorsku projektem s jednoznačnou podporou státu. „Tematika vody patří pod jediné ministerstvo (životního prostředí) a žádné války mezi vodaři a ochranáři nejsou na pořadu dne," říká Tomáš Just, jinak zaměstnanec Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. „U nás se vše dělí mezi ministerstva zemědělství a životního prostředí, která se navzájem nemají moc v lásce." Dalším problémem je, že podle současných norem může stát vykupovat pozemky pouze za podhodnocené ceny uvedené ve vyhlášce, a nikoli za ty tržní, což ochotu majitelů prodat pobřežní půdu dvakrát neposiluje.

Odborník na revitalizace si však myslí, že v jeho branži nastává mírný posun k lepšímu. Po dvou ničivých záplavách v letech 1997 a 2002 investoval stát desítky miliard do protipovodňových opatření. Skončilo to většinou budováním dalších hrází a zábran, které povodeň ani sucho neléčí, maximálně přehodí kalamitu na sousední město. Ale zároveň se dalo do pohybu i pár dobrých, nadějných nápadů. „Obrátili se na nás třeba z Benátek nad Jizerou, že by chtěli dotaci na hráz," popisuje typický příklad Just. „To se nám nelíbilo, ale řekli jsme, pojďme vymyslet něco jiného. Firma jim nakonec navrhla obnovu slepého ramena Jizery, při níž vzniknou rozlivová území, která budou sloužit jako pastviny pro koně. A dotaci dostali."

S výkupy pobřežních zón od soukromníků to zatím nevypadá slavně, ale tam, kde vlastní pozemky obec, půjdou věci snáz - na Berounce před soutokem s Vltavou se například chystá zatím největší česká revitalizace na německý způsob. Odtěžením části štěrku má vzniknout přírodní pláž na koupání a zároveň oblast pro rozlévání řeky při povodni.

Čerstvý vítr v hospodaření s vodou u nás fouká také z jedné hodně nečekané strany. Zatímco ministerstvo zemědělství a státní podniky správy povodí chtějí stále vodu především postaru regulovat, soukromé firmy, jejichž názvy jako Hydroprojekt asociují staré časy budování přehrad, se už v nových trendech rozkoukaly. Mnozí někdejší betonáři se dnes zhlédli v revitalizaci. „Nejsou blbí," říká Tomáš Just. „Do přírodě blízkých opatření potečou peníze, na takové projekty může jejich zákazník dostat dotace. Byla by chyba toho nevyužít. V tomhle vidím šanci i pro přírodu."

Petr Třešňák, Respekt 21 / 2007

Nahoru
Sdílet přes Facebook Verze pro tiskZaslat známé(mu) na e-mail Zvětšit písmo
(C) 2006 - 2017 Přátelé přírody, o. p. s. | Webmaster | Powered by Rosettedesign