Ivan Dejmal: Proč nás limity chrání

Vládní politiku by neměla určovat těžařská lobby. Spor o limity je již od jejich vzniku ve své nejhlubší podstatě sporem o způsob života na naší zemi. Porodní bábou jim byla vláda premiéra Pitharta, která se rozhodla změnit pohled na energetiku, jejímž dosavadním posláním bylo zajistit dostatek levné energie pro hospodářský rozvoj země. Nová energetická politika měla naopak definovat, jak velké množství energie můžeme ekologicky přijatelným způsobem získat z vlastních zdrojů a jaký objem za stejných podmínek vyrobené energie můžeme dovézt, a tomuto limitnímu množství energie přizpůsobit orientaci domácího hospodářského rozvoje. Limity byly prvním realizovaným krokem k této politice.

Hra s čísly

Václav Havel ve svém nedávném dopise premiéru Paroubkovi tuto intenci připomněl: "S velkou nelibostí například sleduji, jak se v naší politice po několikaleté porevoluční přestávce opět zabydlel čtyřiceti lety ověřený technokratický přístup ke krajině, k půdě, k historickému dědictví a k životu vůbec." Přístup premiéra Paroubka ale není jednoduchým návratem k technokraticky motivovanému rozhodování. Říká, že není Napoleon, aby o těžbě rozhodoval z Prahy. Vyřídit si to mají doly a občané mezi sebou sami. A nabídky Mostecké uhelné společnosti, která k tomu vyčlenila pět miliard korun, se mu zdají velkorysé, takže vlastně nikdo škodný nebude. I těžaři tento aspekt považují za stěžejní bod, který je odlišuje od předchozích socialistických podniků. Jenže rozhodnutí o limitech má mnoho důsledků, které přesahují obchodní dohodu dolů a obyvatel těžbou ohrožených obcí.

Dnes asi nejvážnějším z nich je celosvětová snaha o omezení produkce skleníkových plynů. Prolomením limitů se věcně rozhoduje o orientaci naší energetiky, a tím i objemu produkce oxidů uhlíku po roce 2020 na nejméně dalších padesát let. Slovy těžařů je tím zajištěn dostatek energetické suroviny nejméně pro dvě další generace. Kvůli tomu se také mají limity překročit, protože i v limitech je nejméně do roku 2030 uhlí dost. Jak se postaví naše země k celosvětové snaze omezení faktorů ovlivňujících globální změnu klimatu, tedy jakým směrem se bude ubírat v tomto ohledu naše energetika a hospodářství, to ovšem "napoleonskou" starostí vlády je, i když si to pan premiér nepřipouští. Novým prvkem v naší domácí politice, alespoň v kontextu polistopadového vývoje, není jen tento bez obalu deklarovaný ústup od odpovědnosti a koncepčního myšlení, ale i kouřová clona, za kterou se halí. Vládě jde přece o občana, o jeho prosperitu a zaměstnanost.

Těžaři jsou první, kdo se příležitosti nabízené tímto populistickým klišé chopili a vsadili na odborářskou kartu. My vás živíme, tak jděte a křičte, že bez limitů nebudete mít práci. Dokonce k tomu nutí i své zákazníky. Prvním, kdo s touto tezí přišel, jsou dokonce odboráři z teplárny Otrokovice, kteří se ozvali, že bez překročení limitů nebude mít jejich teplárna dostatek uhlí. Mostečtí odboráři raději hned hovoří o ohrožení 4000 pracovních míst, přestože lom ČSA, který by měl jít v roce 2017 do útlumu, má jen kolem 800 zaměstnanců, a nezabývají se přitom ani otázkou, kolik z nich bude za 12 let ještě v produktivním pracovním věku, ani se neptají vlády či dolů, proč pro těch 800 zaměstnanců nepřipravují jiná pracovní místa v moderních, ekologicky šetrnějších provozech, když na to od vyhlášení limitů v roce 1991 měly v případě lomu ČSA plných 26 let.

Rukojmí těžařů

Vláda a politici tak svou neodpovědnost mohou schovávat za odpovědnost vůči lidu, který je volí. Hra s falešnou kartou zaměstnanosti, o čemž v tomto případě není pochyb, je ovšem velmi nebezpečnou hrou. Sociální demokraté po jejím vynesení ochotně odsouhlasili svým vládám vstup do první světové války a vidina zaměstnanosti měla hlavní podíl na vítězném nástupu Hitlera. Odboráři by si měli uvědomit, do čeho jsou to zatahováni a co jsou pro ně skutečné hrozby a perspektivy. Proti nesmyslnému tvrzení dolů o zvýšení nezaměstnanosti tu jsou přímo v této věci domácí příklady. Se stejnou argumentací vystupovali odpůrci ukončení těžby v lomu Chabařovice, kde usnesení vlády bylo naplněno a zásoby za závaznými liniemi těžby byly odepsány. Žádná ohlašovaná vlna nezaměstnanosti nenastala. Naopak. V zachráněných Chabařovicích se obnovil život, vznikly zde nové podniky a vytvořila se nová pracovní místa. Také v dalších oblastech - na Sokolovsku a Karvinsku - , kde rozhodnutí o limitech bylo realizováno odpisem zásob za stanovenými liniemi, se neobjevily žádné obtíže, které by bylo možno připsat na vrub tohoto postupu.

Těžba je z podstaty věcí dlouhodobou. Rychle tu znamená stejně nejméně jednu generaci. Proto běžné teze o snaze rychlého zbohatnutí, jaké známe z jiných druhů průmyslového podnikání a obchodu, na těžaře neplatí. O to je to nebezpečnější. Na slibovanou nápravu místa dochází až v další generaci a širší územní a společenské důsledky zažívají až další dvě generace. Zpětná vazba tu nepůsobí přímo, místo ní je třeba více předvídat. Liberální pořádky však mají odpor ke koncepcím a předvídání, a tak jediným, kdo předvídá, jsou těžaři. Vědí, že chtějí- li se za padesát let dostat k zásobám uhlí pod Chemičku v Záluží, musí si k tomu po roce 2017 začít razit cestu přes Jiřetín k Litvínovu. A také vědí, že k takovému kroku musí přistoupit z technického a politického hlediska včas, aby pak změna nebyla možná, když už se vykoupily pozemky a nakoupila technika.

Kouřová clona prosperity

Přes investované peníze, zaměstnanost i nastoupenou cestu energetiky je pak každá místní i celostátní politická reprezentace jejich vazalem. Možná by si měl premiér uvědomit, že prolomením limitů si dále zúží prostor pro rozhodování, který mu doposud energetici a těžaři ponechali a pro své postoje populárního politika se nebude nadále moc obracet na průzkum veřejného mínění, co si o tom lid myslí, ale dotazovat se Mostecké uhelné a ČEZ, co si ve věci přejí. A měl by si uvědomit, že se to netýká jen jeho vlády, ale všech reprezentací, které nastoupí po něm. Jedinou možnou cestou, jak se k otázce limitů vztáhnout, je vrátit se k debatě o tom, odkud kam jako společnost jdeme a čím se na této cestě chceme řídit. Limity jsou odpovědí, že z totalitní izolace do otevřeného, vzájemně propojeného světa a že směrodatným principem této cesty je hledání trvale udržitelného nakládání s naší rodnou zemí i planetou. Pan premiér, vláda i společnost, která na jejich rozhodnutí bude reagovat, tak řeknou, zda to je či není i jejich cesta. Měli by to však říci primárně před svým rozhodnutím a ne skrze něj, a rozhodně ne za kouřovou clonou zajišťování prosperity a zaměstnanosti, o které tu vůbec nejde.

(Respekt, 27. 12. 2005)

Práci Územní ekologické limity těžby v SHP naleznete v rubrice