Veřejnost dostává k dispozici přelomovou Zprávu o stavu české přírody a krajiny Mnohem nenápadněji než politologické a politické úvahy o podobě naší demokracie vstupuje v těchto dnech do diskuse o našem polistopadovém směřování Zpráva o stavu české přírody a krajiny. Neznamená to ovšem, že přináší méně závažné informace.
Stostránkový dokument, který vydalo ministerstvo životního prostředí, nabízí vůbec poprvé ucelenou informaci o hlavních trendech, které ovlivňují tuzemskou krajinu. „Nejde ani o poplašnou zprávu zelené lobby, ani o politický dokument, který by navrhoval nějaká opatření,“ říká ministr Ladislav Miko. „Přinášíme jen fundovanou informaci, která se může stát jedním z podkladů pro diskuse o budoucí vizi této země.“
Hranice rozpaduJedním z hlavních hrdinů zprávy je motýl, respektive druhy denních motýlů, které na našem území žijí. Motýli jsou totiž významným indikátorem toho, co se v krajině děje. K přežití potřebují pestrou přírodní skladbu - například rozmanitý typ potravy nebo specifické mikroklima pro odpočinek. A právě pestrost a rozmanitost je tím, co z naší přírody mizí. Zjednodušeně řečeno: to, co ohrožuje motýly, může být varovným signálem i pro ostatní druhy. Včetně člověka. „Stav v České republice lze označit za žalostný,“ konstatuje zpráva. „S více než 11 % vyhynulými motýlími druhy se naše republika řadí v Evropě na první místo v absolutním počtu ztrát.“ A ubývá i motýlů, kteří ještě přežívají. Zpráva ukazuje, že česká krajina se rozpadá do stále menších celků, které jsou si ovšem vzájemně čím dál tím podobnější. Krajina se rozdrobuje a unifikuje a přírodní prvky v ní navíc stále častěji ustupují zastavěným obytným a hospodářským plochám.
Za „hranici rozpadu“ krajiny zvolila zpráva areál o rozloze 100 kilometrů čtverečních. „Mohli jsme pochopitelně vybrat i jinou rozlohu,“ vysvětluje Miko. „Vycházíme ale z mezinárodních srovnání a z přirozeného areálu pro určité živočišné druhy. A především platí, že jiný model by sice poskytl trochu odlišný momentální obraz, ale trend zůstává v každém případě stejný.“ Druhým kritériem je ohraničení území určitým typem dopravní stavby - malá okresní silnice nepřekročitelnou bariéru nepředstavuje, rychlostní silnice a dálnice ano.
Ještě v roce 1980 byl podíl nefragmentované krajiny, čili územních celků s rozlohou větší než 100 kilometrů čtverečních, 81 %. V roce 2005 to už bylo jen 64 % a odhad pro rok 2040 je 53 %. Hlavním faktorem, který působí na „drobení“ krajiny, jsou tedy velké dopravní stavby. „Nejde o to je nestavět, to není možné. Ale plány nových silnic a železničních koridorů by měly s hodnotou nerozdrobené krajiny počítat, nikoli ji bezmyšlenkovitě řezat na další menší části. Většinou prostě lze volit koridor, který prochází po okraji určitého územního celku, víceméně kopíruje už jeho existující hranice a nevnáší někam doprostřed nové bariéry,“ dodává ministr.
Rozpad krajiny na menší celky je podle zprávy nebezpečný především tím, že jeho důsledky se projevují až v dlouhodobém horizontu - krajina rozsekaná bariérami ztrácí některé ze svých funkcí, od schopnosti zadržovat vodu po vytváření propojených ekosystémů nezbytných pro život řady rostlinných i živočišných druhů. Na první pohled nejvýraznějším dopadem je pak každoroční masakr zvířat snažících se uniknout z hranic svého „fragmentu“, k němuž dochází na českých cestách. „Z průzkumu prováděného v letech 2007 - 2008 vyplývá, že na silnicích a dálnicích České republiky je ročně usmrceno na 570 000 zajíců, 52 000 srnců, 350 000 ježků, 70 000 bažantů a 50 000 kun,“ uvádí zpráva.
BanalizaceJak už bylo řečeno: česká krajina se nejenom rozpadá, ale zároveň se také unifikuje. Stále menší plochy sevřené mezi silnicemi lze od sebe stále nesnadněji rozeznat, ať už jsou na jakémkoli místě země. Způsobují to tři hlavní faktory. V úrodných oblastech převládá intenzivní zemědělství, které sází jen na určité druhy plodin, na periferiích naopak leží půda ladem a zarůstá a téměř kdekoli se mění na zastavěné plochy. „Dá se to popsat také jako ,banalizace‘ krajiny, ve které přežívají jen určité odolné, přizpůsobivé a podporované druhy. S trochou nadsázky řečeno je pak vlastně jedno, kde právě jste, protože všude to vypadá přibližně stejně,“ říká Ladislav Miko.
I tyto trendy dokládá zpráva čísly. Tak například: každý den se v České republice ztrácí 11 hektarů orné půdy a celková ztráta zemědělské plochy od roku 1990 je větší než rozloha Prahy nebo třeba okresu Most. Hlavní příčinou je urbanizace, respektive jevy, které ji právě v posledních dekádách masově doprovázejí - satelitní městečka, velkoplošná skladiště, parkoviště, hypermarkety, to vše propojeno silnicemi. Takové zastavěné plochy u nás přibývají stále rychleji - oproti poslední dekádě minulého století se v posledních letech tempo zvýšilo více než čtyřnásobně.
Zdaleka tu ale nejde „jen“ o ochranářské či estetické představy o tom, jak má vypadat „ideální příroda“. Tyto změny mají praktický dopad na každodenní život i budoucí ekonomický výkon země. Pokrytí našeho území zpevněnými zastavěnými plochami má například zásadní vliv na intenzitu a rozsah povodní. Podle zprávy dopadne každoročně na zastavěné plochy přibližně 1,6 miliardy kubíků srážek, což je téměř polovina objemu všech našich vodních nádrží. Především při intenzivních srážkách tato voda odtéká po povrchu, nevsakuje se do půdy a velice významně přispívá ke vzniku povodní.
Není to jediný důsledek unifikace krajiny a přírody. Intenzivní zemědělství používá pesticidy a minerální hnojiva a těžkou mechanizaci. A tento typ hospodaření přímo ohrožuje podmínky, na nichž vyrůstá - půdu a vodu. Vodní erozí je ohroženo padesát procent zemědělských ploch, mění se struktura půdy, která ztrácí schopnost zadržovat vodu, a také živiny. Únik živin z půdy pak znamená nejenom snižování její kvality, ale společně se splachováním dusičnanů z hnojiv vede i ke znečišťování vod.
Změna myšleníZpráva tyto shromážděné údaje neinterpretuje a nepřináší návrh politických a ekonomických programů. Omezuje se na konstatování, že „příroda i zemědělská půda se stávají strategickým kapitálem, jehož úbytek může mít významný negativní dopad na zajištění například pitné i užitkové vody, ekologické stability krajiny nebo potravinové základny“.
Ministr Miko k tomu dodává: „Jsme na začátku velice náročné diskuse, v níž jsou na západě a na severu Evropy už mnohem dál. Jde o to, abychom si uvědomili to, nač zatím většina ekonomů neslyší: že příroda není jen nějaká abstraktní, nevyčíslitelná ,externalita‘, jen zdroj, který můžeme využívat. Že to je kapitál, se kterým musíme počítat při všech úvahách o budoucím rozvoji.“
Nedávno to na mezinárodní konferenci v Praze potvrdil Pavan Sukhdev z Iniciativy pro zelenou ekonomiku při OSN. Podle něj lze každoroční úbytek „přírodního kapitálu“ převést na ekonomickou ztrátu ve výši 1,3 - 3,1 bilionu eur. Na přibližně stejné úrovni odhadl Mezinárodní měnový fond ztrátu měst, bank a firem z Wall Street během aktuální ekonomické krize.