Zkolabuje i naše civilizace?
O knize Kolaps Jareda Diamonda
V Alternativách (členském časopise Přátel přírody, o.p.s.) jsem již psal o jiné knize J. Diamonda Třetí šimpanz.
Protože to byla kniha mimořádně zajímavá, neváhal jsem ani chvíli a vrhl se do četby další knihy tohoto autora, která vyšla v češtině. Až během čtení jsem si uvědomil, že (na rozdíl od Třetího šimpanze) je tématem Kolapsu ekologie, přesněji vztah mezi civilizací a přírodou.
Nikoli proč zanikají, ale jak sami volí svůj úpadek
Kolaps pokládám za jakýsi katechismus a doporučuji ji všem, kdo chtějí pochopit vztah člověka a okolní přírody, resp. civilizace a přírody. Ne nadarmo nese podtitul Jak společnosti volí úpadek, nebo úspěch. (Překladatel nebo vydavatel se rozhodli to změnit na Proč společnosti zanikají a přežívají. Hlavní myšlenka knihy je ovšem skutečně spíše o tom, JAK společnosti VOLÍ. Možnost volby je její pointou.)
O předivu a souvislostech
Diamond zvolil, a podle mne správně, formu velmi důkladných (nicméně čtivých) rozborů. Proč to pokládám za správné? Pomiňme, že miluji tlusté knihy. Důležité je, že Diamond nepřichází se závěry, ale nejprve rozebírá fakta, snaží se jich brát v úvahu co nejvíce, srovnává, věnuje se vztahům, procesům a vývoji atd. Dalo by se říci, že se snaží vyvarovat jakéhokoli zjednodušení či přehlédnutí. Jinými slovy, snaží se neudělat chybu v úsudku. Tomu lze jen tleskat. Ekologie jako věda o vztazích přesně o tom je. Je o předivu vztahů, je o tom, jak všechno se vším souvisí.
Skutečné případy
Na Kolapsu je rovněž pozitivní, že nezůstává u rozborů příkladových studií (skutečných civilizací a jejich vývoji), ale vždy se zabývá i poučením jak z chyb, tak z úspěchů. Diamond si vybírá několik míst a případů - příběhů, které podrobuje zkoumání.
Začíná oblastí, kde žije (Montana v USA) a ukazuje, jak nesmírně složitá je zde situace. Nepopisuje jen, co se děje a jak se mění ekosystémy, všímá si i postojů lidí. Především ukazuje, jak mají různé skupiny lidí (majitelé půdy, starousedlíci, přistěhovalci, těžaři, rybáři atd.) různé zájmy a co z toho plyne. Sympatické je, že má pochopení prakticky pro všechny protagonisty rozebíraných „příběhů“. Není jednostranný. Chápe, že řešení ekologické krize (nejen) Montany je úkolem pro všechny zainteresované. Nepodsouvá nikomu zlou vůli.
Rapa Nuí
Podobný postup Diamond volí u příběhů civilizací v Tichomoří. Srovnává ty, které zkolabovaly (např. ta na Velikonočním ostrově, což bylo umělecky ztvárněno ve filmu Rapa Nuí) s těmi, které dokázaly přežít do současnosti. Nejcennější je, že Diamond dokazuje, proč tomu tak bylo. Proč v podobných podmínkách některé civilizace zkolabovaly, zatímco jiné fungují dlouhodobě dál. Hledá nejen příčiny subjektivní (tj. postoje lidí), ale i objektivní (velikost ostrovů, vzdálenost od jiných apod.).
Raději žvýkali řemeny
Mě osobně asi nejvíce zaujal příběh Vikingů v Zelené zemi, tedy v Grónsku. Tento příběh se totiž asi nejvíce podobá příběhu naší současné civilizace. Vikingové se se svým osídlením Grónska (přesněji jeho jižní části) trefili do teplého období a vidouce (?) zelené pastviny, přenesli sem svůj způsob obživy - pastvu dobytka. Jak se pomalu ochlazovalo, grónští Vikingové se dostávali do větších a větších potíží. Změny ignorovali a sveřepě se drželi svého způsobu využívání krajiny. Když potkali Inuity, kteří zde byli před nimi a jsou zde dosud, místo, aby se od nich snažili něco přiučit, okamžitě povraždili všechny, kteří byli v dosahu. Vikingové lpěli na svém stylu života, odmítali konzumovat jiné maso než hovězí a zatímco Inuité žijící relativně nedaleko, se živili lovem mořských savců, Vikingové se k něčemu podobnému odmítali snížit. Archeologické vykopávky dokládají poměrně drsné vyústění tohoto přístupu: Když poslední grónští Vikingové zkonzumovali poslední kus hovězího dobytka, stali se z nich kanibalové. Poslední možná žvýkal kožené řemeny a pozoroval u břehů plovoucí hory masa - velryby, mrože a lachtany.
Rwanda jako předobraz naší budoucnosti
Nový a převratný je pohled Diamonda na genocidu, ke které došlo ve Rwandě roku 1994. Běžně se má za to, že šlo o tradiční nenávist mezi Tutsii a Hutuy. Diamond ale dokazuje, že skutečnou příčinou bylo s největší pravděpodobností hrozivé přelidnění 788 lidí na čtvereční kilometr (nejvyšší na světě). R. 1993 měla průměrná farma ve Rwandě pouhých 0,29 hektaru, navíc rozdělených na v průměru 10 parcel. Na osobu připadalo neuvěřitelných 0,055 hektaru a v zemědělskou půdu bylo přeměněno prakticky 100 % území Rwandy. (Z původních ekosystémů nezbylo nic. Země se proměnila v jednu zahradu.) Populační růst (porodnost) zde přitom byla jedna z nejvyšších na světě. Rwanda, myslím, může - podobně jako Grónsko Vikingů - předznamenávat, kam směřuje naše civilizace.
Jeden ostrov, dva světy
Diamond ale přináší také pozitivní příklady. Velmi zajímavé je srovnání dvou zemí jednoho ostrova: Dominikánské republiky a Haiti. Zde je nejlépe vidět, že určující není ekosystém, ale přístup k němu. Větší kontrast a paradox si lze představit stěží. Půlka ostrova je zelená, ekosystémy poměrně zachované a pestré, druhá je naprosto vyčerpaná, zdevastovaná, přelidněná. I sama společnost, resp. život obyčejných lidí se v těchto zemích liší jako den a noc. Na jedné straně vysoká kriminalita a celá řada negativních společenských jevů, které v druhé polovině ostrova prakticky neznají.
Katastrofa I - Austrálie
Šokující jsou ovšem i kapitoly věnované Austrálii a Číně. Austrálie prochází velkou ekologickou katastrofou, která se podobá té vikingské v Grónsku. Britští přistěhovalci, tvořící rozhodující část Australanů, sem při spatření zelených plání přenesli své britské zvyky. Vyrvali miliardy (!) stromů (australská metoda spočívá ve vlečení několik desítek metrů dlouhého řetězu mezi dvěma traktory jedoucími vedle sebe), čerpají vodu, zavlažují ve velkém pole a pastviny atd. Zákonitě musela přijít úplná lavina neřešitelných problémů: větrná eroze, zasolení, vyschlé řeky atd., které proměnily v mrtvou poušť značnou část Austrálie. Zemědělská politika Austrálie je neuvěřitelně krátkozraká a finančně podporuje přesně ty činnosti, které jsou pro dlouhodobou úrodnost Austrálie zhoubné.
Katastrofa II - Čína
Austrálii ovšem do kapsy strčí Čína - přesněji Čínská lidová republika. Kapitolu o Číně je nutné si přečíst. A je to čtení opravdu drsné. Snad nikde se nenahromadilo tolik ekologických problémů a katastrof na jednom místě. Vstávaly mi vlasy na hlavě.
"Zlé" firmy živíme my sami
Překvapivě je závěr Kolapsu mírně optimistický. Přesněji řečeno, ukazuje cestu a předkládá řešení. A to řešení, které je vyzkoušené a funguje. Řešení realistické a reálné. Diamond do určité míry obhajuje průmyslové firmy. Respektive je neháže všechny do jednoho pytle. Bez nich, bez jejich proměny totiž kolapsu naší civilizace nezabráníme. Diamond zachovává soudnost a říká, že chyba není ani tak u firem, protože ty těží, loví a vyrábějí jen a jen proto, že my jejich výrobky kupujeme. (My tankujeme benzin či naftu do svých aut, my jíme mořské ryby atd.) Jakmile to přestaneme dělat, firmy nic neprodají a bez zisku podnikat nebudou.
Rozhodujeme my
Byl jsem mile překvapen, že i Diamond došel k závěru, že nesmíme spoléhat na zásahy státu a vlád. Na příkladu Montany rozebírá i to, jak stát selhává a někdy situaci ještě zhoršuje. Nemluvě o vládě australské (viz výše). Zda naše civilizace zkolabuje jako ta na Velikonočním ostrově, jako Vikingové v Grónsku nebo ve Rwandě, zda způsobí ekologické pohromy jako v Austrálii a mnohde jinde, závisí v rozhodující míře na tom, zda změníme své nakupování.
Spásu máme ve svých peněženkách
Nakupování? Také se divíte? Ano. Klíč k řešení takřka všech ekologických problémů máme ve své peněžence! Stačí nakupovat výrobky s certifikátem vhodného chování výrobce k životnímu prostředí. V roce 1992 mne ve Švédsku zaujal nápis na rybí konzervě: Tyto ryby byly loveny sítěmi, které jsou přátelské k delfínům a dalším mořským savcům. Ano, byla dražší než ta bez tohoto nápisu.
Kolaps můžeme odvrátit
A opět jsme u teze, že ochrana přírody je otázkou etickou. Lakota (kupujeme jen to levnější, i když víme, že koupí dražšího pomáháme ochraně životního prostředí) nás dovede do pekel. Najdeme-li (morální) sílu neměřit to, co kupujeme, pouze cenou, máme šanci kolaps naší civilizace odvrátit.
FSC, MSC, FT & Comp.
Diamond popisuje, jak samy firmy stojí o to, aby jejich výrobky nesly certifikáty MSC (v případě mořského rybolovu) nebo FSC (lesní hospodářství). Vida, jde to i bez donucovací síly státu. Předpokladem ovšem je, že budeme preferovat výrobky s příslušnými certifikáty. (Kam patří i BIO a Fair Trade.)
Raději neuděláme nic?
Diamond je v Kolapsu dalším, kdo dává za pravdu Edmundu Burkovi, že největší chybu dělá ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, nemá význam. V Česku je zatím žel spíše běžné neodpovědně si lhát, že opak je pravdou. (Neznám častější rčení než "nemá to smysl" a "stejně si udělají, co budou chtít".) Možná, že i my budeme jednoho dne raději žvýkat řemeny, než bychom změnili své návyky.
Marian Páleník, 22. 11. 2009